Zhruba po dvou letech od definitivně průlomového alba „Elephant“ servírují červeno-bílí jmenovci Whiteovi novou kolekci syrového garážového minimalismu. Tato povedená detroitská dvojka se s tím ve studiu nikdy moc nepárala, ale co se alba „Get Behind Me Satan“ týče, potvrzuje tento fakt ještě ve větší míře než jeho předchůdci. Jde o během dvou týdnů spontánně zaznamenaný tok momentálních nápadů natěsnaný do třinácti tří minutových odrhovaček, které jsou mnohem méně kytarové, než skladby z kteréhokoliv minulého alba THE WHITE STRIPES.

První skladba „Blue Orchid“, která je zároveň pilotním singlem a jednou z mála, kterou zde určuje nosný a značně drásavý kytarový riff (zde upomínající na ranné AC/DC potažmo i třeba KISS) patří k nejlepším položkám novinky. Písní tohoto druhu je však na „Get Behind Me Satan“ poskromnu, což znamená že pilotním singlem se stala skladba pro THE WHITE STRIPES tradiční, s určitostí však nereprezentující charakter jejich nového alba. Jack White tedy opřel svou rachotící kytaru a zasedl za piáno, které ve spojení s bicími Megie ve valné většině skladeb tvoří jedinou instrumentální složku skladeb. Důkazem, že i s takto skromným vybavením lze nahrát zajímavou skladbu je popěvek „My Doorbell“. Jde o píseň, která svou nakažlivou zpěvovou linkou připomíná cosi mezi dřevním rock n'rollem 50-tých let a kovbojskou barovou juchajdou. Naopak jižanský tradicionalismus reprezentuje táboráková skladba „Little Ghost“ hraná výhradně na španělku. Největším experimentem je zlověstná skladbička „The Nurse“, kde Jack White pomocí svého „klapkobřinkostroje“ (v bookletu se píše „marumba“) rozehrává zdánlivě rajskou melodii, kterou posléze rozsekají Megiiny hysterické údery do bicí soupravy, jdoucí absolutně mimo rytmický chod skladby. Tyto dopadají do tichomořských melodií jako údery 100 tunového bucharu do poblíž pláže svým majitelem pečlivě zaparkovaného cadillacu. Poměrně nepovedené a nudné se jeví „Instinct Blues“, které postrádá byť jen trochu jiskry a invence dávných bluesových mistrů. Jde tak o pouhé kytarové převalování se štěkavým bezcílným pěveckým projevem Jacka Whitea. V kraťoučké říkance „Passive Manipulation“ se dostává i na vokál Meg. Akustická „As Ugly As I Seem“ se dá s vypjetím všech sil nazvat svěží country skladbou. Šílenství „Red Rain“ odstartují cinkavé údery do „psycho“ trianglu, na které navazuje ostrý bluesový riff . Oba protagonisté v této písni vytvoří zajímavý vokální duet. Celé album zakončí nudné klavírní outro v podobě barové „I'm Lonely (But I Ain't That Lonely Yet)“, která jakoby doprovázela poslední opilce ze dveří kovbojských náleven.

Za pár let se bude o albu „Get Behind Me Satan“ hovořit jako o nepovedeném vtipu a narychlo spíchnutém experimentu, který vydala kapela na vrcholu popularity. Na místo definitivního stvrzení pozic jedné z čelních představitelů garážového rocku nám tak THE WHITE STRIPES servírují slepenec nedodělků, padělků, zakletých psycho-skladbiček a několika málo povedených písní. Nedůvěryhodná kolekce, které chybí ucelené jádro a magnetismus trvanlivějšího obsahu. Tomu, kdo ještě s THE WHITE STRIPES neměl tu čest doporučím některé z předchozích alb.